Koncepce badatelské řady
Badatelské učebnice vychází z předpokladu, že historický význam není žákem „konzumován“ prostřednictvím výkladového textu, ale žák si jej sám vytváří prostřednictvím vlastní interpretace historických pramenů. Jednotlivé kapitoly učebnice jsou koncipovány jako lekce uvozené vždy badatelskou otázkou, na niž žák hledá odpověď. Pomáhají mu v tom historické prameny, které jsou hlavní součástí kapitoly, a informativní texty, jež zasazují téma a otázku do širšího historického kontextu.
Historické myšlení si můžeme představit jako základní způsoby uvažování o minulosti. Pomáhají žákům utvářet a pochopit vztah jednotlivců i společnosti k minulosti, rozpoznávat příčiny a důsledky historických dějů, vnímat historii z dobové perspektivy lidí žijících v minulosti, přemýšlet, proč nějaké děje trvají, přetrvávají a jakým způsobem dochází ke změně.
○ Příčiny a důsledky: Proč se události dějí a jaké mají dopady?
○ Trvání a změna: Jak najít logiku ve složitých historických procesech?
○ Dobové perspektivy: Jak lépe porozumět lidem, kteří žili v minulosti?
○ Vztah k minulosti: K čemu jsou nám dějiny?
Dohromady tyto koncepty spojují „historické myšlení“ s kompetencemi v „historické gramotnosti“.
„Historická gramotnost“ v tomto případě znamená získání hlubokého porozumění historickým událostem
a procesům prostřednictvím aktivního zapojení do historických textů.
Historická gramotnost předpokládá, že se žáci neučí pouze znát historická fakta, ale aktivně minulost poznávají. Prostřednictvím vlastní práce s historickými prameny odpovídají na historické otázky a učí se přemýšlet podobně jako historikové a historičky. Cílem dějepisného vzdělávání je vysvětlit jim „pravidla hry“ při zacházení s historií mimo školu – v rodině, v širší komunitě,
v médiích, v politice. Pomáháme jim vytvářet si poučenější názory a příběhy, než které by převzali
z populární kultury či ze svého okolí. Budou pak lépe vybaveni pro to, aby četli, zpochybňovali (kladli si otázky) a hodnotili neznámé dokumenty
a konfliktní názory vztahující se k vybraným událostem.
Historicky gramotní občané mohou posoudit oprávněnost tvrzení, že neexistoval holocaust, že komunistická diktatura nebyla zase tak špatná, že příslušnost k národu je neměnná, národ sám je věčný
a že česká zkušenost s okupacemi ve 20. století může být východiskem pro současné české postoje vůči agresím v Evropě i jinde. Umí o těchto tématech diskutovat. Umí zkoumat historické prameny.
Vědí, že historický film může vypadat „realisticky“, aniž by byl přesný. Chápou hodnotu poznámky pod čarou. Dokážou odhalit rozdíly mezi používáním a zneužíváním historie.
„Historické myšlení“ je možné pouze ve vztahu k věcnému obsahu. Tyto pojmy nejsou abstraktními „dovednostmi“. Spíše poskytují strukturu, která formuje praxi historie.
Historickou kulturu můžeme chápat jako celek zahrnující myšlení o minulosti a všechny „projevy” minulosti v institucionální podobě, ať už hmotné či nehmotné (školní dějepis, vědecké ústavy, památkové objekty, umělecká díla, filmy o minulosti, politické projevy, oslavy a svátky atp.). Historické vzdělávání se snaží vybavit žáky dovednostmi umět se orientovat v historické kultuře.
Badatelsky orientovanou výukou rozumíme v tomto projektu výuku založenou na samostatném bádání žáků nad historickými prameny (zdroji), které směřuje k zodpovězení badatelské otázky.